Že jim není hanba...

V souvislosti s ne úplně dobrou bezpečnostní situací ve světě se mnoho lidí ptá, co je pro nás největší nebezpečí. Co se týče vnějšího nepřítele, je to každému člověku s trochou rozumu jasné. Určení toho vnitřního už však tak jednoznačné není - pro někoho jsou to xenofobové, rasisté či nacionalisté, pro někoho bývalí komunisté, pro jiné kobliháři a pro někoho zase levicoví multikulturní neomarxisté. Nesmíme samozřejmě zapomínat ani na obligátní ruské agenty, experty, případně intelektuály obecně.

Už dlouho jsem měl svého osobního horkého kandidáta a události z pondělí 3.4. mi jej pouze potvrdily. Jelikož studuji v Petrohradě, útok na metro se mě týká trochu více, než většiny mých spoluobčanů. A když vybuchne bomba v metru, které denně používáte, tak už vás to donutí přemýšlet.

Záměrně jsem sledoval reakce na útok od nejhlasitějších a nejzarytějších ochránců demokracie, lidských práv a skalních humanistů, konkrétně Jana Čulíka a Bohumila Kartouse z Britských listů, Jakuba Jandy z Evropských hodnot, Andrew Stroehleina z Human Rights Watch a organizace HateFree Culture. Našel jsem přesně to, co jsem očekával - vůbec nic. Pouze Stroehlein sdílel tweet Garriho Kasparova, který z útoku obvinil ruského prezidenta Putina.

Jsou to právě tito pokrytci a zloději, které je třeba zbavit jakéhokoli vlivu, pokud má naše společnost zvýšit svou šanci na přežití v nebezpečném světě. Tito lidé do omrzení obviňují ostatní z rasismu a nedostatku soucitu, přitom sami bez uzardění ignorují násilnou smrt čtrnácti lidí a zranění desítek dalších. Tito mrtví zřejmě kvůli své národnosti nestojí humanistům za pozornost (stejně jako berlínské radnici) a vyjádření lítosti není v souladu s aktuálním politickým kurzem. Čulík a jemu podobní nemají žádný "vysoký morální kredit", nejsou víc než zloději, kteří ukradli možná kdysi krásné myšlenky a využívají je jako pozlátko maskující jejich nechutné pokrytectví. Nedokázali ohnout páteř u stolu při studiu, tak ji teď musí ohýbat psaním pustých lživých žvástů bez obsahu, za které, jak se zdá, je někdo ochoten zaplatit. Lži, bezpáteřnost a pokrytectví jsou tím největším nepřítelem. (Co se týče vzdělanosti zmíněných osob, doporučuji například nahlédnout do diplomové práce Bohumila Kartouse. Je dostupná na webových stránkách Masarykovy univerzity v Brně.)

Když jsem se den po útoku vracel domů, stejně jako mnoho dalších jsem se zastavil u hromady květin položených u stanice metra Senné náměstí, kde terorista útočil. Solidarita není naší největší zbraní, jak říká Angela Merkelová, protože solidarita není zbraní vůbec. Je zcela samozřejmou vlastností všech slušných lidí. Musíme však důsledně rozlišovat mezi solidaritou skutečnou a předstíranou. Naprostá většina z nás nemusí o solidaritě básnit každý den, ale když jsou ostatní v nouzi, bez řečí jim pomůžeme. Jsou však tací, kteří o solidaritě pouze mluví a určují, kdo je hoden pomoci, a kdo není. Evidentně, čím více člověk hovoří o morálních hodnotách, tím méně se jimi řídí.

Asi půl hodiny po útoku už ve studiu České televize jakýsi pán bral "false flag" operaci jako hotovou věc a "analyzoval", jak událost pomůže Putinovi ve volbách. První reakcí amerického prestižního časopisu Foreign Affairs byl článek "Putin není partnerem proti terorismu". Diskuse pod článkem obsahovala komentáře typu "Dobře jim tak" nebo "To máte za Sýrii". Naopak mě velice potěšily reakce na facebookové stránce ČT - drtivá většina komentujících přístup televize k věci odsoudila. Možná se redaktoři lekli nebo jim snad došlo, že ideologizovat americkou prezidentskou volbu přeci jen není tak špatné, jako teroristický útok, kde umírají obyčejní lidé. Každopádně večerní speciál věnovaný události byl vynikající. Možnost operace pod falešnou vlajkou s připomenutím toho, že během čečenské války k něčemu podobnému došlo, padla také. Ale přesně tak, jak měla - jako jedna z možností.

Jestli pseudohumanisté chtějí pomoci společnosti, bylo by nejlepší, kdyby přestali psát či mluvit a začali se živit něčím užitečným. Pokud ale chtějí mermomocí psát o humanitě ve světě, můžou třeba napsat o tom, že už několik hodin po útoku v Petrohradě, zbaveného metra, fungovala nově vytvořená aplikace na spolujízdu. Objevila se i výzva dobrovolným řidičům, aby z plných zastávek odváželi přednostně staré lidi, kteří vymoženosti typu chytrých telefonů nemají. Můžou napsat třeba o tom, že některé taxislužby a telefonní operátoři začali pracovat bezplatně. Mohou zjistit více o lidech, kteří rozdávali jídlo a pití cestujícím čekajícím v dopravních zácpách. Můžou psát o tom, jak fanoušci Spartaku Moskva přímo během utkání vyrobili obrovské improvizované transparenty vyjadřující podporu obyvatelům Petrohradu.

Nepochybuji o tom, že stejně se zachovala většina lidí ve všech podobně postižených městech. Humanity je ve světě víc než dost. Paradoxně je jí však trestuhodně málo u těch, kdo se pasují do role jejích největších ochránců. Pokud tito válečníci chtějí přestat být pouhými šašky hodnými nanejvýš opovržení každého normálního občana, ať informují o skutečné solidaritě obyčejných lidí - ale bez ohledu na rasu, národnost nebo náboženství. V současnosti však svým údajným ideálům spíše škodí, než aby je prosazovali.

Takže, až bude zase někdo přemoudřele obviňovat mlčící většinu ze všeho možného i nemožného, mlčme v klidu dál. Oni nejsou hodni naší pozornosti. My jsme mnohem lepší humanisté. Petrohradská tragédie opět ukázala, že cizí neštěstí ukáže ty nejhorší vlastnosti některých lidí. Mnohem povzbudivější však je, že u naprosté většiny naopak probudí ty nejlepší.