Migrace, teroristé a institucionalismus

To, co dnes hýbe Evropou, se dá shrnout pár slovy: migrace, islámský terorismus. Je nasnadě, že jako jedna z velkých otázek se nabízí souvislost obou jevů. Jsou tací, kteří jakoukoli spojitost striktně odmítají, protože "uprchlíci přece s tím nemají nic společného." Jiní zase tyto dva fenomény ztotožňují.

Myslím, že "odmítači souvislosti" dělají jednu chybu: Nejsou schopni či ochotni vidět problém z širší perspektivy. Opět platí, že pravda zakrývá lež: Souvislost mezi rozsáhlou migrační vlnou posledních měsíců a teroristickými útoky v Paříži nebo nejnověji v Bruselu zřejmě neexistuje, a jestli, není moc podstatná. Já však dávám přednost slovu "migrant", což je pro mě pojem nadřazený slovu "uprchlík". A souvislost (i)migrantů a terorismu už je přece úplně jiný problém – všichni prokázaní pachatelé byli imigranti nebo potomci čerstvých imigrantů. Tento problém se dá samozřejmě smést se stolu s tím, že tito pachatelé byli občanstvím Francouzi apod., nicméně myslet si, že stejné občanství implikuje příslušnost ke stejné kultuře je, alespoň v západní Evropě 21. století, velmi vážným omylem.

Důvod, proč tato implikace není pravdivá, je prostý – je to důsledek totálního selhání integrace. Myslím, že tento problém je institucionální povahy. Pro potřeby tohoto textu budu za instituci považovat soubor zvykových pravidel, které člověku v určité situaci říkají, jak se chovat a hlavně, co si myslet.

V nejobecnější rovině je problém soubojem institucí. Zvyky jedné kultury jsou konfliktní se zvyky kultur jiných. Leskem i bídou Evropy je, že pevné a silné instituce, zejména náboženství a národnosti, rozpustila a pokusila se je nahradit jinými. Demokracie je institucí, která činí souboj mnoha dalších institucí legitimním a z tohoto souboje vytváří konsenzus, který sjednocuje občany – nicméně pod touto vlajkou, tím méně pod vlajkou nedemokratické Unie, se státy a jejich občané nedokázali sjednotit. Výhodou je svoboda (tím myslím pluralitu v možnostech chování a myšlení), nevýhodou slabost. Tato slabost se projevuje zejména při kontaktu s kulturami, které striktně příkazové, a tedy nesvobodné, jednotící a silné, instituce mají.

Instituce existuje díky neustálému opakování daných vzorců chování a myšlení, tedy musí být reprodukována. Proces si lze představit jako koloběh, kdy instituce dodává jednotlivcům vzorce chování a myšlení, přenáší je na jedince nové, kteří zase tyto zvyky dodržují , čímž umožňují instituci existovat. Úspěchem integrace jedince do společnosti je, že přijme její instituce a opustí staré. Není to nemožné – některé výzkumy ukazují, že při úspěšné integraci se imigrant ve třetí generaci nedá odlišit od původních obyvatel. Je tam však jedna nutná podmínka: přijímající společnost musí být schopna přerušit tok reprodukce institucí utvářejících kulturu imigrantů.

A v této zkoušce politici Starého kontinentu neobstáli. Nepochopili, že naše kultura, roztříštěná modernizací, ty přicházející rozpustit nedokáže. Nebyli schopni či ochotni si uvědomit, že je na politické moci, aby imigranty rozdělila, pomohla jim zapojit se do pracovního procesu (práce je nejvýznamnější integrační institucí) a vytvořila tlak na opuštění starých vzorců chování a myšlení a přijetí nových. Připustili, aby se vytvořila paralelní kultura, navíc disponující nepoměrně pevnějšími institucemi.

Z toho důvodu občanství mnoho neznamená, když v jednom státě může existovat nikoli pouze původní kultura případně z ní vzešlé, byť třeba antagonistické, subkultury. Nyní existují paralelní kultury stejné úrovně, původní a nepůvodní. Takový stav je snad do jisté míry a jistého času udržitelný, nicméně stále více je ukazuje, že konflikt se zintenzivňuje. A pokud západoevropské společnosti, zejména kvůli krátkozrakosti svých vrcholných politických činitelů, nedokázali absorbovat tisíce příchozích ročně, jak si chtějí poradit s miliony?

Samozřejmě netvrdím, že všichni imigranti, byť jsou často segregováni v ghettech, podporují Islámský stát. Tvrdím však, že tato paralelní kultura otevřela kanál, kterým islámský terorismus může proudit do Evropy. Absence kontroly nad těmito ghetty umožňuje spojit frustraci z nenaplněných očekávání s radikální verzí nepůvodního náboženství. Výsledky takového spojení vídáme u našich západních sousedů čím dál častěji a mám obavu, že ještě vídat budeme. Proto soudím, že Česká republika by se měla vydat jinou cestou. Imigraci sice ano, ale omezenou, kontrolovanou a doprovázenou skutečnou a důslednou integrací.

Nejdůležitější však podle mě je, že soustředění pozornosti na relativně separované teroristické útoky zakrývá něco mnohem nebezpečnějšího. Je zřejmé, že rostoucí paralelní kultura se nespokojí s životem v ghettech a bude si chtít vzít podíl na moci. Myslím, že integrace na Západě už není možná – nejlepší, čeho můžou dosáhnout, je spojení obou kultur a vytvoření nové. Ani to se však zřejmě nestane. Co když vedle ojedinělých, místně omezených útoků přeroste drobná kriminalita imigrantů v permanentní a plošnou vnitřní válku? Obávám se, že ve stínu současné bouře roste jiná, mnohem, mnohem větší.