Země buranů a plačících hadů
Každá otevřená otázka nevyhnutelně polarizuje a rozděluje ty, kteří na ni mají odpovídat, jelikož pouze zřídka se stává, že všichni jsou zajedno. Stejně tak každý problém generuje více způsobů jeho řešení a skupiny jejich zastánců. Čím je problém vážnější, tím jsou vygenerované skupiny zřetelnější a ostřeji vymezené. Bezproblémové časy skýtají luxus v podobě možnosti zaoblení hran, pluralitu názorů a především alespoň trochu shody na tom, že právě tato pluralita je naší zásadní hodnotou. Jedním slovem jsme to označili jako demokracii.
Žel, jestli někdy byly bezproblémové časy, teď to rozhodně není. A ještě více žel, asi to hned tak nebude. Čím více se tato krize, ať už ji nazveme, jak chceme, prohlubuje, dříve snad alespoň trochu umírněné tábory se vyhraňují a jestli jejich členové někdy uznávali pluralitu názorů, teď už to rozhodně neplatí. Je to logické - hra na demokracii je luxusním statkem - v klidu a pohodě si ji můžeme dopřát, ale bylo by iluzí si myslet, že dokáže vyřešit existenciální otázky (koneckonců to nikdo ani nechce, což je, bohužel, dnes zcela evidentní, ať se podíváme, kam chceme).
A tak, abychom to měli my prostí občané snazší, se postupně vygenerují dva dominantní tábory, vzájemně se napadající, osočující, nepřátelské. V tomto boji si můžeme mimo jiné všimnout zajímavé hry se slovy, namátkou z nejfrekventovanějších - demokrat, humanista, xenofob, vlastenec, fašista, sluníčkář… až donekonečna. Je to hra zajímavá, ale naprosto bezobsažná - některá z těchto slov, která snad kdysi něco znamenala, svůj význam neustálým znásilňováním dávno ztratila, některá byla k nálepkování nepřítele rovnou vytvořena.
Já bych se však přeci jen pokusil tyto dva tábory rozlišit a pojmenovat je, avšak nikoliv podle obsahu sdělení (neboť je to z větší části neproniknutelná pavučina, dotčeným se omlouvám, zcela irelevantních a iracionálních blábolů), nýbrž podle druhu rétoriky, kterou tyto své "pravdy" šíří. A abych byl férový, zvolím pro oba tábory nepříliš lichotivé označení.
Ty snadněji rozpoznatelné nazvěme burany. Tito lidé hájí svůj názor zvýšeným hlasem, bez předstírání respektu k názorům jiným. Každá vážnější oponentura je smetena se stolu rychlým, razantním, často urážlivým a vulgárním označením a odsouzením. Burani si jdou tvrdě za svým, nehledí nalevo ani napravo, překážky sestřelí a zadupou. Není příliš těžké vybavit si konkrétní představitele této rétoriky, proto můžeme být konkrétnější: Burani, zřejmě v zájmu jednoduchosti, aby nemuseli vymýšlet protiargumenty, raději odklidí opozici do "řvoucího stáda" nebo "pražské kavárny". Učiní to hned a bez váhání. Tábor buranů těží z přímosti a jednoduchosti - sympatizant tohoto tábora nemusí znát vzletná slova, nemusí se snažit o složitější myšlenkové pochody. Koneckonců to po něm nikdo ani nechce.
Druhý tábor nazývám plačícími hady. Plačící proč? Z úst či textů těchto lidí je cítit trpitelský či mučednický podtón, například když říkají, že "čelíme útoku na naši svobodu", "fašisté nám kradou listopad", "sice budeme strádat, ale za porážku Ruska to stojí" a tak dále. Ve svých sděleních zhusta používají slovo "hodnoty", které jsou často "vyšší", "naše společné", "evropské" a podobně. Tyto hodnoty je třeba bránit, hlavně před těmi z tábora buranů, a také je třeba se pro tyto hodnoty obětovat, trpět, a za ně bojovat.
Důležitější ovšem je, proč "hadi". Hlasatelům tohoto tábora vůbec nejde o nějaké "vyšší hodnoty" jako demokracie, humanita a tak dále. Využívají tuto rétoriku jako lákadlo pro ty, kdo se chtějí odlišit od "primitivů" z tábora druhého. Každý alespoň trochu realistický člověk vidí, že v politice, a hlavně v té mezinárodní, nemají takové hodnoty žádný věcný smysl. Plačící hadi se staví do role mučedníků boje za pravdu, přičemž zhusta vykreslují obrazy Václava Havla a Tomáše G. Masaryka. Jejich rétorika však není ničím víc, než vyprávěním pohádek, kreslením obrazů a šířením patosu. To vše jako maska pro dosažení cílů v pozadí, ať už jsou jakékoli. Stejně jako burani, i plačící hadi nerespektují opoziční názory a argumenty, ale nestrhávají je tak přímo, neb se zahalí do pláště floskulí a vzletných bezobsažných frází. Nakonec je ale sdělení jasné - opozice není respektována, protože plebejci přeci nejsou hodni toho, aby je patricijové poslouchali.
Co si vybrat? Ani jedna z alternativ není moc líbivá. Schází mi tábor, který by jasně řekl, co jsou naše problémy a navrhl, jak je racionálně, nabízí se říct technicky, vyřešit. Jiné návrhy jsou přijímány, ale pouze pokud jsou zbaveny ideologií, protože pokud chceme vyřešit naše problémy a neuvrhnout se do totality, není pro velké ideály místo. Stručně řečeno, diskuse o současných problémech by měla být v našem vlastním zájmu co nejvíc bezhodnotová, měla by být vedena mimo dobro a zlo. Jenom tak můžeme přestat být zemí buranů a plačících hadů.
P.S.: Skutečným hadům ze zvířecí říše se omlouvám, symboliku jejich názvu jsem nevymyslel ani si nemyslím, že jsou takoví.
Marek Soukup
Východ versus Západ: Příběh dvou profesorů
Varování před posunem naší republiky na východ se většinou týkají politiky a ekonomiky. Coby studenta mě však zajímá zejména povaha vzdělávacího systému. Díky pobytu v zahraničí jsem dostal možnost srovnání - tady je.
Marek Soukup
Že jim není hanba...
Jelikož studuji v Petrohradě, útok na metro se mě týká trochu více, než většiny mých spoluobčanů. A když vybuchne bomba v metru, které denně používáte, tak už vás to donutí přemýšlet.
Marek Soukup
Saint-Simon, EU a nová demokracie
Na počátku devatenáctého století existoval ve Francii vlivný politicko-ekonomický směr zvaný Saint-Simonismus. Článek je pokusem o nalezení paralel mezi idejemi tohoto směru a současným Západem.
Marek Soukup
Migrace, teroristé a institucionalismus
To, co dnes hýbe Evropou, se dá shrnout pár slovy: migrace, islámský terorismus. Je nasnadě, že jako jedna z velkých otázek se nabízí souvislost obou jevů.
Marek Soukup
Řešení migrační krize
Myslím, že diskuse věnovaná migrační krizi se na všech úrovních většinou točí okolo rétoriky a existuje velmi málo skutečných a konkrétních návrhů řešení. Toto je pokus o zlepšení současného stavu.
Marek Soukup
Říkej mi, jak chceš
Je to jako křičet na děti. Mnozí rodiče to jistě dobře vědí a já coby o deset a dvanáct let starší bratr jsem si toho také všiml - čím více člověk řve na zlobivé dítě, tím méně je to efektivní.
Marek Soukup
O neexistenci evropských hodnot
V poslední době jsme o "evropských hodnotách" slýchali dokonce ještě častěji, než jindy. Co je ovšem pozoruhodné, toto slovní spojení zaznívá ze všech stran konfliktu. Otázka je nasnadě - co jsou tyto hodnoty?
Marek Soukup
Školní potíže
Říká se, že škola je základ života. Těžko říct, jestli je to právě jeho důležitostí, ale nelze pochybovat o tom, že tento základ je zhusta kritizován snad po všech stránkách. Kritizovat je samozřejmě legitimní – pokud kritika vede k řešení problému. Až příliš často se však lze setkat s kritikou, která je dost možná opodstatněná a problém velmi palčivý, nicméně jeho řešení je veskrze prosté – a proto nerozumím důvodu, proč stále přetrvává. Dal by se shrnout následovně: Škola mi nedá nic, co by se hodilo do života. (Mimochodem, úsměvné popření celého jejího smyslu podle první věty textu.)
Marek Soukup
Konec otázek, čas odpovědí
Svět je příliš složitý. Doba je uspěchaná. Informací je příliš mnoho. Podobná hesla slýcháváme denně a nezřídka se s nimi sami ztotožňujeme. Myslím, že často právem. Každý člověk je součástí obrovské soustavy institucí, například bank, pojišťoven nebo zdravotnických zařízení, musí vstřebávat stále nové informace, ať už z povinnosti nebo proto, aby byl takříkajíc v obraze a nakonec je toho tolik, že už mu nezbývá ani čas na spánek a už vůbec se nemůže věnovat svým koníčkům či rodině. Společenský systém, ve kterém žijeme, se stal příliš komplikovaným na to, aby bylo možno v něm spokojeně žít. Je to paradox – lidstvo od svého počátku hnala vpřed touha po ulehčení práce i života. Jak je možné, že jsme se dostali k neudržitelné podobě dnešního světa?
- Počet článků 10
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 902x